Byla pro mě velká čest, že jsem mohl být součástí hokejbalu tak dlouho, říká po ukončení kariéry Aleš Horský

Východočeské derby bylo o víkendu významné nejen tím, že se vyřadily dresy dvou hokejbalových legend. Svou bohatou rozhodcovskou kariéru v něm ukončil také Aleš Horský. Rozhodčí s několika zkušenostmi nejen z Extraligy, ale i světových šampionátů se o tomto momentu rozpovídal více.

Když přišla možnost se rozloučit při takové události, tak jsem neváhal

Pane rozhodčí, o víkendu proběhlo po extraligovém utkání mezi Pardubicemi a Hradcem Králové Vaše rozloučení. Přemýšlel jste o konci Vaší kariéry delší dobu, nebo co Vás vedlo k tomuto rozhodnutí?

Ano, přemýšlel a avizoval jsem své ukončení kariéry rozhodčího delší dobu, prakticky dva roky jsem rozhodnutý. K tomuto rozhodnutí mě vedlo jednak časové vytížení v práci a také můj věk, kdy se blížím k 50, což je dle mého názoru hraniční věk, kdy by se měl rozhodčí pohybovat v nejvyšších soutěžích.

V tomto východočeském derby se také objevili Petr Novák a Jan Bacovský, jejichž dresy byly slavnostně vyřazené. Co pro Vás znamenalo nastoupit naposledy v takto významném utkání?

Zápas jsem si prakticky vybral, byl jsem od loňského roku dohodnutý s Jardem Pikulou na tom, že si mohu vybrat jakékoli utkání na rozloučenou. Když přišla možnost se rozloučit při takové události, tak jsem neváhal. Novase a Bácu pískám celou jejich kariéru a to, že mi bylo umožněno se rozloučit i s nimi, byla pro mě velká čest a pocta – oba jsou ti nejlepší, které jsem v tomto sportu v životě potkal. Samozřejmě nešlo jen o kluky z Hradce, ale i na straně Pardubic byl například White (Jan Bílý, pozn. red.), kterého si také pamatuji od mládežnických kategorií, také jeden z nejlepších hokejbalistů. Nemohu také zapomenout na Jirku Mašíka, trenéra Pardubic, toho jsem ještě pískal při jeho aktivní hráčské kariéře a jako s trenérem jsme si spolu vyměnili spoustu různých názorů a pohledů na některé herní situace. (úsměv)

V neposlední řadě jsem v Hradci mohl potkat Petra Štípka, dlouholetého hokejbalového rozhodčího a činovníka se ženou Jiřinou, které znám od mých začátků v hokejbale. Dále v HK byl jako delegát Martin Motyčka – před 15 lety, kdy trénoval Letohrad, jsme se nemohli vystát, dnes jsme dobří přátelé. (úsměv) Radost mi udělal Jarda Pikula, přijel se rozloučit – poznal jsem ho jako mladého, hubeného, vlasatého kluka – dnes je šéf rozhodčích a stojí za obrovským růstem a kvalitou našich rozhodčích. No a ten nejdůležitější – Roman Vokurka, s ním jsem prožil v pruhovaném více než 20 let, tak dlouho jsem nebyl ani ženatý. (úsměv) On je jediný partner, který se mnou vydržel, dokud jsem neskončil, a to je obdivuhodné.

Jako rozhodčí jste se představil nejen v českých soutěžích, ale také jste odřídil mezinárodní zápasy. Máte nějaké utkání nebo moment, který pro Vás byl výjimečný?

Výjimečné momenty jsou pro každého sportovce, tedy i rozhodčího, když mohou reprezentovat svoji zemi na MS, a já nejsem výjimkou. Každá účast na takové události pro mě byla velká čest a zodpovědnost. Nejvíce mi utkvěla vzpomínka na semifinále MS v Pardubicích mezi Kanadou a Řeckem, bylo to na domácím MS s nezapomenutelnou atmosférou. Také semifinále MS Masters na Floridě v Tampě, kde jsem jako zadní rozhodčí uznával gól, který padl 0,2 sekundy před koncem v utkání mezi Kanadou a USA. To byl slušný tlak, uznal jsem to na základě lepšího výhledu na branku, kdy z mého úhlu jsem hlídal časomíru a velmi dobře jsem situaci viděl, mohl jsem tak s čistým svědomím rozhodnout. Samozřejmě se na mě vrhli, že jsem to nemohl vidět, video později potvrdilo mé rozhodnutí. Tenkrát jsme k rozhodnutí na hřišti video k dispozici neměli, dnes už na MS většinou bývá, a to je skvělé. Podobné situace jsem v Extralize zažil několikrát, tak na takové momenty byl člověk připraven. Co se týče utkání domácí scény, tak těch bylo za 20 let strašně moc, každá finálová série, každý rozhodující zápas (pátý v sérii play off) rozhodovat je velká čest a uznání vaší práce, těžko vyzdvihnout nějaké.

Dobrý rozhodčí musí respektovat hráče a všechny okolo, bez pokory to nejde

Rozhodčí to během zápasů nemají často lehké a jsou vystaveni velkému tlaku. Jaká byla Vaše největší výzva? Máte nějakou náročnou zkušenost a jak jste se s obtížnými situacemi vypořádal?

Velký tlak byl na Floridě, tu vzpomínku jsem popsal v předchozí otázce. Odpovím takto: Jakmile jsem se oblékl do pruhovaného dresu a vstoupil na hřiště, byl jsem na tlak připraven, jinak bych rozhodčího nemohl dělat. Přijal jsem zodpovědnost za to, že musím rozhodnout. Největší tlak si vlastně člověk vytvoří sám, protože se párkrát stane, že nerozhodnete správně, máte například špatný úhel pohledu a situaci špatně vyhodnotíte. Pak si to stále v hlavě přehráváte a musíte se vyrovnat s tím, že jste jen člověk a máte právo na chybu, což si ne každý připustí. No a pak zase jdete na hřiště a musíte rozhodovat. Každá chyba člověka posune a zocelí, to je na tom krásné a není to úplně lehké. Pokud to chcete dělat na nějaké úrovni, tak tohle musíte zvládnout.

V roli rozhodčího jste působil přes dvacet let. Budete se u hokejbalu pohybovat i nadále, ať už v oblasti rozhodčích, nebo v jiné pozici?

Ne, můj život jde již delší dobu jiným směrem. Hokejbal mi dal strašně moc, poznal jsem spoustu inspirativních lidí, zažil jsem strašně moc zážitků. Hokejbal jsem miloval a miluji. Za těch 20 let jsem mu obětoval opravdu hodně a věřím, že jsem tu zanechal nějakou stopu, ale vše jednou končí a ta doba přišla. Neříkám, že se neobjevím na nějaké dobročinné akci, ale v sobotu jsem odpískal poslední zápas, a to je fakt.

V jednom rozhovoru jste zdůrazňoval, že čeští rozhodčí patří ke špičce. Jaké vlastnosti musí mít kvalitní rozhodčí, co se musí naučit a jak rozvíjet své dovednosti, aby se mohl zařadit mezi nejlepší?

Pod to se znovu podepíšu: Čeští rozhodčí jsou naprostá světová špička, to je prostě realita a moje osobní zkušenost. Jsem přesvědčen, že to není jen můj pohled. Myslím si, že je to stejné jako všude jinde – pokud chcete v něčem patřit mezi nejlepší, musíte na sobě pracovat, a to po všech stránkách. Musíte se vzdělávat, starat se o svoji kondici, musíte se naučit potlačit své ego, umět přiznat chybu a také se omluvit. Dobrý rozhodčí musí respektovat hráče i všechny kolem sebe, bez pokory to nejde. Stejně jako v životě – musíte si umět nastavit jasné hranice a v nich se pohybovat. A pak to nejdůležitější: musíte to milovat. Hokejbal je krásný sport a pro mě byla velká čest, že jsem mohl být jeho součástí tak dlouho. Všem, které jsem měl tu čest poznat, přeji pevné zdraví a děkuji za nezapomenutelné chvíle.

Aleš Horský v extraligovém utkání mezi Letohradem a Kladnem, kde tvořil dvojici s Romanem Vokurkou. Autor fotky: Petra Marková.